Základní zásady trestního řízení
Základní zásady trestního řízení jsou právní ideje, na kterých je trestní řízení založeno. Odrážejí se v konkrétních předepsaných procesních postupech a také slouží při aplikaci a interpretaci procesních norem.
Obecné zásady
- Zásada trestního stíhání jen ze zákonných důvodů stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán z jiných důvodů a jiným způsobem, než stanoví zákon (trestní řád). Na tuto zásadu navazuje zásada ne bis in idem (tj. ne dvakrát za stejnou věc), podle níž nemůže být nikdo trestně stíhán dvakrát za stejný čin (skutek), ledaže by předchozí rozhodnutí bylo zrušeno na základě mimořádných opravných prostředků.
- Presumpce neviny zajišťuje, že dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena vina, nelze na obviněného, proti němuž se vede trestní stíhání, hledět, jako by byl vinen. Na presumpci neviny navazuje zásada zachování práv na obhajobu, která zajišťuje, že osoba, proti které se vede trestní stíhání, musí být poučena o svých právech na uplatnění obhajoby a musí ji být umožněno těchto práv využít. Také si může zvolit obhájce a pokud tak neučiní, tak jí v některých případech musí být ustanoven soudem (tzv. nutná obhajoba).
- Zásada oficiality ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat v řízení z úřední povinnosti, a to co nejrychleji a s plným šetřením zaručených práv a základních svobod. Na to navazuje zásada přiměřenosti, podle které orgány činné v trestním řízení do práv jiných osob zasahují na základě zákona jen v míře nezbytné pro plnění jejich úkolů.
- Zásada legality stanoví státnímu zástupci povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo závazná mezinárodní smlouva nestanoví něco jiného jiného. Výjimkou z této zásady jsou např. tzv. odklony od trestního řízení (podmíněné zastavení trestního stíhání a narovnání) či dočasné odložení zahájení trestního stíhání).
- Zásada obžalovací (tzv. akuzační princip) zajišťuje, že trestní stíhání před soudem je možné konat jen na základě obžaloby či návrhu na potrestání, které podává a před soudem zastupuje státní zástupce. Tato zásada vymezuje oddělení procesních rolí orgánů, které se účastní trestního procesu před soudem, na rozdíl od tzv. inkvizičního procesu, v němž role veřejného žalobce, obhájce a soudce byly soustředěny v rukou soudu.
- Zásada českého jazyka stanoví, že orgány činné v trestním řízení vedou řízení v českém jazyce, v němž také vyhotovují svá rozhodnutí. Pokud však některá z osob účastnících se řízení prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněna používat v řízení jazyk, který ovládá. Překlad je pak zajišťován tlumočníkem. Pokud obviněný neovládá český jazyk, překládají se mu v písemné formě i některá zásadní rozhodnutí, pokud se takového práva na písemný překlad nevzdá.
- Zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů ukládá orgánům činným v trestním řízení spolupracovat se zájmovými sdruženími občanů a využívat jejich výchovného působení např. při podmíněném odsouzení, při nahrazení vazby zárukou takového sdružení, při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Spolupráce se zájmovými sdruženími občanů se po společenských změnách v roce 1989 využívá minimálně.
Zásady dokazování
- Zásada zjištění skutkového stavu věci, podle níž orgány činné v trestním řízení mají povinnost zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Rozsah a hloubka těchto zjištění se liší v jednotlivých stadiích řízení, kdy např. pro rozhodnutí o zahájení trestního stíhání postačí mnohem méně precizovaná skutková zjištění než pro odsuzující rozsudek soudu.
- Zásada volného hodnocení důkazů vymezuje, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Mezi důkazy nejsou činěny rozdíly podle jejich druhů a zásadně není předepsáno, jaké skutečnosti mají být prokázány kterými důkazními prostředky, jako tomu bylo v některých případech v minulosti (např. ve středověku svědecká výpověď šlechtice měla větší důkazní sílu než výpověď měšťana, některé skutečnosti byly prokazovány božími soudy - tzv. ordály).
Zásady řízení před soudem
- Zásada bezprostřednosti a zásada ústnosti stanoví, že před soudy se jedná v ústní formě, důkazy výpověďmi svědků, znalců a obviněných se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají (na rozdíl od středověkých neveřejných procesů, v nichž se zpravidla rozhodovalo na základě listin). Soud při rozhodování v hlavním líčení, veřejném a neveřejném zasedání smí přihlédnout pouze k těm důkazům, které byly před ním provedeny.
- Zásada veřejnosti určuje, že věci se před soudem projednávají veřejně, aby se jich občané mohli zúčastnit. Veřejnost může být vyloučena jen rozhodnutím soudu ve zvláštních případech (např. při projednávání informací utajovaných podle zvláštního zákona, z důvodu ohrožení mravnosti, pokud by to ohrozilo svědky). Rozsudek se však vždy vyhlásí veřejně. Ze zákona je veřejnost vyloučena v trestních věcech mladistvých.
Zásady opravného řízení
- Dispoziční zásada stanoví, že podání či nepodání opravného prostředku závisí na vůli dané procesní strany. Nadřízený orgán zásadně přezkoumává rozhodnutí nižšího orgánu jen na základě kvalifikovaného podnětu, opravným prostředkem může být vymezen či omezen rozsah jeho přezkumu. Osoba se může výslovně vzdát práva podat opravný prostředek a již podaný může vzít zpět.
- Zásada zákazu reformace in peius (latinsky změny k horšímu) zakazuje, aby se právní postavení obviněného zhoršilo tím, že sám podá opravný prostředek. Změna k horšímu může u obviněného nastat pouze při podání opravného prostředku jinou procesní stranou (nejčastěji státním zástupcem, je-li opravný prostředek podán v jeho neprospěch.
- Zásada beneficia cohesionis (latinsky výhody spojeného) zajišťuje výhodu spoluobviněným a případně i zúčastněné osobě, kteří si nepodali určitý opravný prostředek. Pokud důvod zrušení uplatněný v opravném prostředku jiným spoluobviněným prospívá i jim, zruší se rozhodnutí i v části týkající jejich osob, i když sami opravný prostředek nepodali.
Jednu ze základních zásad trestního řízení představuje presumpce neviny. Podle ní je každý, kdo dosud nebyl v konkrétní kauze pravomocně odsouzen za trestný čin, brán jako nevinný. Platí to také v případě, že proti konkrétní osobě již bylo zahájeno trestní řízení a dokonce i tehdy, když už byl ve věci vynesen odsuzující rozsudek, který ale ovšem zatím nenabyl právní moci, protože proti němu bylo podáno odvolání. Presumpce neviny má nutit orgány činné v trestním řízení postupovat nestranně. Stejným způsobem musí s obviněnými osobami jednat i jiní, např. žurnalisté.